Ofsetová tiskárna – princip tisku

Ofsetový tisk je nejrozšířenější a nejpoužívanější tiskovovou technikou na světě a je jí vytištěna naprostá většina knih, novin, časopisů a letáků, se kterými se setkáváme v každodenním životě.  Ofsetová technologie se používá v nezměněné podobě více než sto let, je založena na principu postupného nanášení tekutých barev. Barevný obraz se rozdělí na dvě a více tzv. desek, z nichž každá má za úkol přenést na papír jednu barevnou součást obrazu. Nejčastěji jsou tyto desky čtyři a zastupují nejrozšířenější škálu barev CMYK: C – Cyan (azurová), M – Magenta (purpurová), Y – Yellow (žlutá), K – Black (černá). Výsledkem tohoto postupného nanášení je soutisk, který dá požadovaný výsledek.

Ofset patří do kategorie tisku z plochy, neboť jeho tisknoucí a netisknoucí místa na rozdíl od ostatních principů tisku jsou v jedné výškové úrovni. Zároveň klasický ofset zachovává základní princip kamenotisku a to je vzájemná odpudivost mastných tiskových barev (TB) a vody.

Tisk je nepřímý, protože z tiskové formy (TF) se nejprve tiskne na pryží potažený válec a z něho teprve na papír. Barva se tedy přenáší dvakrát a předloha na tiskové formě není stranově převrácená. Zároveň umožňuje tisknout jemné detaily a i na méně kvalitní papír na rozdíl od knihtisku. To je dáno pryžovým válcem, který je schopen přilnout i na ne zcela hladký povrch. TF je podle druhu ofsetového stroje buď rovinná nebo válcová a to z hliníku, zinku a později i bimetalu. Pojmenování ofsetu vzniklo z anglického pojmu „off-set“, neboli v překladu tisk přenosný, nepřímý, anebo také z pojmu „set-off“, což znamená obtah.

 

Princip tisku

Při tisku se tiskové formy nejprve navlhčí a vrstva vlhkosti zůstává na netisknoucích místech. V další fázi je na povrch tiskové desky přiváděna soustavou navalovacích válců stejnoměrná vrstva tiskové barvy, která se uchytí na tisknoucích místech. Barva z tiskové desky se pak přenáší tlakem nejprve na přenosný (ofsetový) válec a z něho dále na potiskovaný materiál. Nepřímý přenos barvy přes přenosný válec umožňuje potiskovat různé druhy podkladů.

Následující popis je upraven pro archové ofsetové stroje, které se nejčastěji používají při tisku běžných zakázek (zejména u nákladů v řádech tisíců a desetitisíců). Papír je podáván ze stohu nařezaných archů.

Základní části archového tiskového stroje tvoří nakladač, tisková jednotka a vykladač.

Nakladač předává postupně jednotlivé archy papíru ze stohu na dopravník. Archy jsou většinou podávány pneumatickým systémem. Dokonalé srovnání archů je nezbytné pro kvalitní barvotisk vytvářený soutiskem čtyř barev CMYK, u ofsetového stroje papír srovnávají čelní a boční náložky.

Tisková jednotka – základní prvky tiskové jednotky tvoří formový válec (válec s tiskovou deskou), přenosný (ofsetový) válec, tlakový válec, barevník a vlhčící zařízení. Systém zobrazený na níže uvedeném obrázku je tříválcový; u vícebarevných strojů je často systém čtyř a pěti válcový. Čtyřválcový systém obsahuje například dva formové válce a dva přenosné (ofsetové) válce.
Na formový válecse uchycuje tisková deska (forma).

Přenosný (ofsetový) válec přenáší obraz z tiskové formy na potiskovaný materiál. Na kvalitě gumového potahu přenosného válce velmi závisí kvalita výsledného tisku, neboť přijímá-li válec špatně barvu, málo ji přenese na papír.

Barevník nanáší na povrch tiskové desky rovnoměrnou vrstvu barvy. Množství nanášené barvy je nutné kontrolovat a dá se upravovat. Barevník je tvořen řadou různých válců (roztírací, navalovací), čím více jich zařízení obsahuje, tím je tisk kvalitnější a stálejší.

Vlhčící zařízení zvlhčuje povrch netisknoucích míst na tiskové desce. Důležitá je správná míra vlhčení, neboť při jeho nedostatku se může potiskovaný materiál znečišťovat barvou, která se zachycuje na tiskové desce i v netisknoucích místech. Při nadměrném vlhčení se snižuje optická hustota tištěných ploch.

Vykladač – potištěný arch je ukládán na stoh výtisků. Ve vykladači se provádí někdy i poprašování, které snižuje nebezpečí obtažení čerstvě vytištěných archů.

 

Výroba tiskových desek

Z namontovaných filmů se vyrábí tisková deska, která následně slouží k samotnému tisku. Montážní fólie se vloží do pneumatického kopírovacího rámu, kde po odsátí vzduchu dochází k dokonalému kontaktu mezi tiskovou deskou a filmy, které jsou na desku položeny stranou s emulzí. (V případě, že by emulze nebyla na správné straně filmu, docházelo by, vzhledem k určité tlouštce filmového média, k nedokonalému okopírování jednotlivých rastrových bodů na tiskovou desku).

Tisková deska se vystaví působení UV světla. Na místech vystavených záření dojde ke změně chemické struktury materiálu (místa nejsou utvrzena a při mytí desky jsou odplavena). Na povrchu tiskové desky se tak vytvoří neosvětlená tisknoucí místa – oleofilní a osvětlená netisknoucí místa – hydrofilní. Tisknoucí místa pak přitahují tiskovou barvu, zatímco místa netisknoucí přitahují vlhčící roztok a tiskovou barvu odpuzují.

Při kopírování tiskových desek je důležitá zejména naprostá čistota namontovaných filmů, neboť jakákoliv nečistota může způsobit nedostatečný kontakt mezi tiskovou deskou a filmy a tím špatné překopírování obrazu.

Současně je důležitá také správná expozice tiskové desky. Špatná je jak příliš krátká, tak příliš dlouhá expozice tiskové desky. V prvním případě mohou být na tiskových deskách zachyceny různé kraje filmů, v druhém je pak tiskový bod příliš malý a tisk nevýrazný. Ke kontrole expozice však existují různé kalibrační škály, které se kopírují současně s filmem.

 

Příprava tisku z filmu

Musí splňovat tyto základní požadavky:

Separace – Každá barva CMYK je samostatně osvícena na vlastním výtažku filmu. Také každá přímá barva musí mít svůj vlastní film.
Stranové převrácení filmu – černá emulze musí být při správné orientaci obrazu ze spodní strany filmu.
Natočení jednotlivých rastrů – běžné úhly pro jednotlivé barvy jsou: 15° azurová, 75° purpurová, 0° žlutá, 45° černá.
Kvalita filmů – osvitová jednotka musí být správně zkalibrovaná, aby výsledná denzita filmů byla dostačující.

 

Historie

Nástupce Litografie, v roce 1907 byl sestaven první ofsetový stroj. Ofsetový tisk se vyvynul z kamenotisku, který vynalez Alois Senefelder. Jeho expanze nastala v 60. letech 20. století. Pro zhotovování tiskových forem pro tisk z plochy se používal litografický kámen. resp- solhofenský vápenec. Klasický (konvenční) ofset využivá jako jediný vlhčící roztok. Ofsetový tisk se zpravidla charakterizuje jako tisk z plcohy (ve skutečnosti je zde však relief způsobený emulí cca. 2µm).
Ofset pak jediný využívá vlhčící plochý roztok. Jedná se o tisk nepřímý, díky přenosovému válci a tiskne se z plochy.